Těšení na miminko

Těšíme se na naše třetí děťátko.

Ondra nejdřív nevěřil, že v bříšku je miminko, ale teď už ví a chodí několikrát denně miminko v bříšku pohladit. Petřík věřil ještě než se začalo břicho rýsovat. Nevíme, jestli budeme mít chlapečka, nebo holčičku a kluci pravidelně mění svá přání, co by chtěli. Vždy ale jeden chce to druhé, než brácha, tak jeden z nich bude spokojen určitě. Myslím, že nakonec budou rádi oba dva, až miminko uvidí.

Na poslední kontrole byl Petřík se mnou a viděl ultrazvuk. Pan doktor mu ukázal, kde má miminko hlavičku a také srdíčko. Prý se mu to moc líbilo, i když to bylo jen černobílé.

Našla jsem kartičky, na kterých je Vývoj plodu po měsících.

Také jsme si půjčili několik knížek z knihovny.

Knížka Bříško, bříško, kdo v tobě bydlí? od Miriam Peškové (Amenius) je nádherná. Obsahuje poetické texty a krásné obrázky (ilustrovala Kristina Küblbecková) děťátka v bříšku.

Každý měsíc má svou dvoustranu.

Opět jsme si půjčili knihu Naše malá Anička, o které jsem psala tady.

Pro sebe jsem objevila knihu Porodní příběhy s podtitulem rodíme se jednou od Aperia a kolektivu autorek a autorů. Vydalo nakladatelství Grada smart press. Kniha obsahuje 41 autentických výpovědí maminek o svém zážitku z porodu/ů. Kromě příběhu je pak autorka vždy krátce představena. Na konci knihy je i slovníček pojmů, kde jsou vysvětleny odborně nejdůležitější pojmy.

Stejně jako je každá žena a každé dítě jiné, je i každý porod originální. Porodní příběhy jsou velmi čtivé, někdy překvapující, stejně jako samotný průběh porodu, a intimní. V úvodu píše ředitelka sdružení Aperio, že motivem k vydání knihy bylo sdílení a podpora. Kniha má podpořit čtenáře, aby volili jako rodiče na základě širšího spektra informací.

Podle mne rozhodně stojí za přečtení. Budoucí maminky vede k zamyšlení. K zamyšlení se nad tím, jak může porod proběhnout různě, jinak, odlišně od jiného a jaký porod bych chtěla mít? I když samozřejmě, jak je vidět i z příběhů, vše může být nakonec zase jinak...

A klasicky opět čtu knihu Ingeborg Stadelmann Zdravé těhotenství, přirozený porod. Je tak nabitá informacemi, že při každém těhotenství stojí za to si ji přečíst znovu. I když vynechávám dlouhé pasáže o homeopatii, protože nejsem jejím zastáncem. Stále znovu mne některé informace překvapují a zjišťuji, co všechno už jsem zapomněla.

Čtyři měsíce

Když byly Péťovi 4 měsíce, začali jsme s bezplenkovou komunikační metodou (dále BKM), někdy také nazývanou přirozená hygiena nemluvňat (PHN). Proto je tenhle měsíc u nás ve znamení bezplenkovky a tento příspěvek nemůže být o ničem jiném :-).

Knihu Ingrid Bauerové Bez plenky jsem četla ještě v těhotenství. Byly v ní krásné myšlenky, moc se mi líbí, jak doporučuje reagovat na potřebu miminka vyměšovat mimo plenu. Přesto. Tehdy mi kniha přišla až moc alternativní a některé věci i dost přehnané (miminko úplně bez plenky spící na kožešině, protože v noci se přece jen počurá, často nahaté jen na matčině těle, atd.) Musím se přiznat, že mě to odradilo a rozhodla jsem se pro používání látkových plínek, protože v dnešní době papírovek je už i to skoro alternativa :-). Miminku by bylo určitě krásně, ale přece jen to už vyžadovalo dost odlišný životní styl, než na který jsem byla zvyklá a rodina připravená.

Přesto jsem najednou v těch 4 měsících nemohla přehlédnout signály, které Petřík dával, než chtěl kakat. Už jsme se spolu sžili, měli určitý denní rytmus, nosila jsem v šátku (od 3 měsíců, protože vak začal být malý), používala látkovky, ve kterých nedošlo k přerušení spojitosti mezi vyměšováním a mokrem (což u papírových plenek neplatí). Začala jsem používat doprovodný signál, když jsem viděla, že kaká nebo čurá (ccccc). A přemýšlela, jestli to zkusit. Jednou ráno se Petřík probudil a viděla jsem, že bude jako každé ráno kakat. Rozbalila ho ještě před tím a sledovala, jak kaká do plenky. A tehdy jsem si řekla, že se přece nebudu dívat, jak moje dítě kaká ráno do plínek, když je jasné, že kakat bude (a každá ušetřená plenka dobrá). Připravila jsem nočník a půjčila si knihu znovu. Bála jsem se, že ho budu špatně držet, že nějak špatně začnu.

Když si vzpomenu na náš první pokus, přijde mi to dost legrační. Připravila jsem si nočník, pod něj nepropustnou podložku a kolem ještě v okruhu 1 metru rozložila pro jistotu čtvercové plenky, aby se náhodou nepotřísnil koberec :-D. Od té doby už taková opatření nenastala. Dost mě překvapilo, jak je děťátko čisté, samozřejmě jsme se trefili. Místo několika vlhčených ubrousků stačilo použít jeden... Jenže u ranních kakání, jak bylo v plánu to neskončilo. Petříkovi se v poloze v klubíčku vyměšovalo moc dobře a najednou jsem poznala, i kdy bude čurat. BKM mě ohromila.

3. "pokusný" den jsem zachytila téměř všechny stoličky a také téměř všechny čurání (mám zapsané přesné časy - a že jich je :-) ). Dvě z toho dokonce na návštěvě u našich. Nikdy bych nevěřila, že to bude tak "samo" fungovat. Opravdu se vyplatí svému dítěti naslouchat a jeho potřeby se snažit uspokojit.

BKM jsme provozovali, než přešel Petřík na nočník. Někdy se nám dařilo lépe, někdy hůř, ale netrápila jsem se tím (většinou to má nějakou příčinu - třeba rostou zoubky, apod.). Nejdůležitější je být v pohodě a nestresovat se (přenášelo by se samozřejmě na dítě). Rozhodně jsem taky nestála jen nad ním a nesledovala, jestli se mu náhodou nechce. I proto měl celou dobu pleny, ale často jsem je suché sundala a mohla obléct znovu... O intuici, o které se v knize píše, jsem u sebe spíš pochybovala, ale pokud Petříka choval někdo jiný, nebo jsem dělala něco jiného, několikrát se mi stalo, že jsem měla pocit, jestli se mu nechce (přišel opravdu jako blesk z čistého nebe) a ono to tak bylo. Zvláštní bylo, že to takhle měl někdy i manžel :-) a občas zakřičel - "Nechce Peťa čurat?".

Naše motto (myšlenka je z knihy Bez plenky):

• "Stejně, jako kojení není cestou k odstavení, není ani BKM učením na nočník."

Okolí (např. na plavání kojenců) často nechápe, když vidí, že dáváte tak malé dítě (třeba sedmiměsíční) na nočník a myslí si, že na něj vytváříte nátlak. Přitom je to přímo naopak - jen nasloucháte dítěti v jeho potřebách...

Petříka jsem dávala buď nad nočník nebo nad kyblík (u chlapečka člověk občas ocení vyšší nádobu :-) ). (někdo dává miminko nad umyvadlo) Většinu dne jsme v kuchyni, kde je lino. Dávala jsem ho vyčurat i v noci, kde jsme koberec při světle malé lampičky, pravda, občas zasáhli. Cvikem se ale naučí mířit kromě maminky i tatínek, nad kyblíček dávala Petříka moje sestra, když byl větší, troufla si i babička (všichni už stejně znali náš doprovodný signál cccc).

Pro používání BKM existuje spousta vychytávek - třeba čínský nočník, speciální oblečení - nejčastěji tzv. rychloprdky. My jsme nic z toho neměli a obešli se bez toho, i když je pravda, že čurat jsem dávala z výšky a možná by čínský nočník nebyl špatný...

Více o bezplenkování je třeba v tomto hezkém článku, dále třeba na tomhle webu.

Ještě bych se mohla zmínit o našem přechodu na nočník. Nešlo mi o to naučit Petříka chodit na nočník co nejdřív. Někdo naučí dítě chodit na nočníček do 1 roku i bez BKM. Chtěla jsem to hlavně bez nátlaku. Takže: jak jsem už psala, u nás jsme čurali vždycky do kyblíčku na zemi nebo nočníku(do umyvadla nechtěl), samozřejmě v klubíčku se signálem. V 6 měsících Petřík hezky čural a kakal do nočníku. Když byl větší, někdy jsem ho na ten nočník posadila. Někdy nechtěl (do luku), tak jsem ho nadzvedla a držela, někdy pomohly moje ruce na ramenou - dotek. Pak pozvolna začal čurat se mnou za zády (v 10 měs.) a pak sám (v 11 měs.). Asi od 13 měs. si sám řekne KÁKA (tj. čurat i kakat - to nerozlišuje) a naučila jsem ho říct i HOTOVO (říká HOTO a poklepe na stehýnko rukou). Protože čekání při jeho kakání je někdy na dlouho :-).

A hodí se i při čurání, kolikrát není slyšet, že něco teče a ono už tam je...

Pokakanou plenku měl cca od 7mi měsíců co by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Což vůbec není špatné, rozhodně se snáz vynese nočník, než to smývat z plenky a ještě z dítěte.

Úplně bez plen na den (platí i na cesty, i na odpolední spánek) je od 19 měsíců a to bez nehod.

První období

I když by měl blog mapovat spíš současnost, neodolám nezmínit v kostce, co jsme zažili už dřív. Dneska bych chtěla zavzpomínat na Petříkovy první zkušenosti se světem. Článek o tzv. prvním období píše na mých oblíbených stránkách paní Katarína: http://www.montessoridoma.cz/?p=17114.

Pro mne bylo v prvním období důležité uvítání děťátka na svět. Tělesný kontakt od prvních okamžiků, protože dítě vnímá doteky, také vůně (nepoužívala jsem žádné voňavky). Hodně pro mě znamenalo nošení a zavinování (a samozřejmě také kojení). Vycházela jsem z toho, že novorozenec má kromě základních potřeb navíc potřebu rytmu a schránky.

Myslím, že v zavinovačce se miminko hezky uklidní. Vycházela jsem z knihy prof. MUDr. M. Velemínského, CSc. - 3x333 otázek pro dětského lékaře. O schránce zde píše a ukazuje i různé typy zavinovaček (třeba jak udělat schránku z osušky - jen okolo miminka). Měli jsme rychlozavinovačku. O schránce píše také

J. Prekopová. Postýlka je pro novorozené dítě velmi velký a neohraničený prostor (před tím bylo v bříšku ve velmi ohraničeném prostoru...). Kromě zavinovaček schránku miminku poskytne i šátek nebo vak při nošení.

Tím se dostávám k potřebě druhé - rytmu. Děťátko je zvyklé, že v maminčině bříšku bylo neustále pohupováno, nošeno. Člověk je podobně jako někteří jiní savci (opice, klokani...) nošenec. Dítěti přináší nošení pocit základní jistoty. O nošení existuje spousta článků - ať už na internetu (kontaktní rodičovství...), ve zmíněné knize od MUDr. Velemínského (úvod kap. 9.2 doporučuji přečíst) nebo v Konceptu kontinua J. Liedlofové.

Existují už i výzkumy, které potvrzují, že nošené děti se rychleji psychicky i fyzicky vyvíjí. Nošené děti mají prý jiný svalový tonus (uvolněný), posilují svaly, které neustále zapojují. Přitom se cítí bezpečně a dobře. Méně pláčou.

V knize Koncept kontinua se mi líbí myšlenka zapojení dítěte do života - chce se aktivně účastnit života kolem sebe. Očekává tělesný kontakt. Pokud ho matka (nebo blízká osoba) bere všude s sebou, je zapojeno do činností. Když dělá matka domácí práce apod., připravuje se na svůj život. Dítě potřebuje správný druh zážitků a pokud není nošeno, může docházet k frustraci (pokud není v kontaktu s aktivní osobou). Nejdříve dítě v náručí spokojeně usíná, čím je starší, tím více také pozoruje a učí se.

Moc ráda na procházky s Petříkem na břiše vzpomínám :-) Je úžasné cítit, jak je miminko spokojené a přitom moci dělat, co potřebuji a nejen "hlídat" děťátko...