Čtyři měsíce

Když byly Péťovi 4 měsíce, začali jsme s bezplenkovou komunikační metodou (dále BKM), někdy také nazývanou přirozená hygiena nemluvňat (PHN). Proto je tenhle měsíc u nás ve znamení bezplenkovky a tento příspěvek nemůže být o ničem jiném :-).

Knihu Ingrid Bauerové Bez plenky jsem četla ještě v těhotenství. Byly v ní krásné myšlenky, moc se mi líbí, jak doporučuje reagovat na potřebu miminka vyměšovat mimo plenu. Přesto. Tehdy mi kniha přišla až moc alternativní a některé věci i dost přehnané (miminko úplně bez plenky spící na kožešině, protože v noci se přece jen počurá, často nahaté jen na matčině těle, atd.) Musím se přiznat, že mě to odradilo a rozhodla jsem se pro používání látkových plínek, protože v dnešní době papírovek je už i to skoro alternativa :-). Miminku by bylo určitě krásně, ale přece jen to už vyžadovalo dost odlišný životní styl, než na který jsem byla zvyklá a rodina připravená.

Přesto jsem najednou v těch 4 měsících nemohla přehlédnout signály, které Petřík dával, než chtěl kakat. Už jsme se spolu sžili, měli určitý denní rytmus, nosila jsem v šátku (od 3 měsíců, protože vak začal být malý), používala látkovky, ve kterých nedošlo k přerušení spojitosti mezi vyměšováním a mokrem (což u papírových plenek neplatí). Začala jsem používat doprovodný signál, když jsem viděla, že kaká nebo čurá (ccccc). A přemýšlela, jestli to zkusit. Jednou ráno se Petřík probudil a viděla jsem, že bude jako každé ráno kakat. Rozbalila ho ještě před tím a sledovala, jak kaká do plenky. A tehdy jsem si řekla, že se přece nebudu dívat, jak moje dítě kaká ráno do plínek, když je jasné, že kakat bude (a každá ušetřená plenka dobrá). Připravila jsem nočník a půjčila si knihu znovu. Bála jsem se, že ho budu špatně držet, že nějak špatně začnu.

Když si vzpomenu na náš první pokus, přijde mi to dost legrační. Připravila jsem si nočník, pod něj nepropustnou podložku a kolem ještě v okruhu 1 metru rozložila pro jistotu čtvercové plenky, aby se náhodou nepotřísnil koberec :-D. Od té doby už taková opatření nenastala. Dost mě překvapilo, jak je děťátko čisté, samozřejmě jsme se trefili. Místo několika vlhčených ubrousků stačilo použít jeden... Jenže u ranních kakání, jak bylo v plánu to neskončilo. Petříkovi se v poloze v klubíčku vyměšovalo moc dobře a najednou jsem poznala, i kdy bude čurat. BKM mě ohromila.

3. "pokusný" den jsem zachytila téměř všechny stoličky a také téměř všechny čurání (mám zapsané přesné časy - a že jich je :-) ). Dvě z toho dokonce na návštěvě u našich. Nikdy bych nevěřila, že to bude tak "samo" fungovat. Opravdu se vyplatí svému dítěti naslouchat a jeho potřeby se snažit uspokojit.

BKM jsme provozovali, než přešel Petřík na nočník. Někdy se nám dařilo lépe, někdy hůř, ale netrápila jsem se tím (většinou to má nějakou příčinu - třeba rostou zoubky, apod.). Nejdůležitější je být v pohodě a nestresovat se (přenášelo by se samozřejmě na dítě). Rozhodně jsem taky nestála jen nad ním a nesledovala, jestli se mu náhodou nechce. I proto měl celou dobu pleny, ale často jsem je suché sundala a mohla obléct znovu... O intuici, o které se v knize píše, jsem u sebe spíš pochybovala, ale pokud Petříka choval někdo jiný, nebo jsem dělala něco jiného, několikrát se mi stalo, že jsem měla pocit, jestli se mu nechce (přišel opravdu jako blesk z čistého nebe) a ono to tak bylo. Zvláštní bylo, že to takhle měl někdy i manžel :-) a občas zakřičel - "Nechce Peťa čurat?".

Naše motto (myšlenka je z knihy Bez plenky):

• "Stejně, jako kojení není cestou k odstavení, není ani BKM učením na nočník."

Okolí (např. na plavání kojenců) často nechápe, když vidí, že dáváte tak malé dítě (třeba sedmiměsíční) na nočník a myslí si, že na něj vytváříte nátlak. Přitom je to přímo naopak - jen nasloucháte dítěti v jeho potřebách...

Petříka jsem dávala buď nad nočník nebo nad kyblík (u chlapečka člověk občas ocení vyšší nádobu :-) ). (někdo dává miminko nad umyvadlo) Většinu dne jsme v kuchyni, kde je lino. Dávala jsem ho vyčurat i v noci, kde jsme koberec při světle malé lampičky, pravda, občas zasáhli. Cvikem se ale naučí mířit kromě maminky i tatínek, nad kyblíček dávala Petříka moje sestra, když byl větší, troufla si i babička (všichni už stejně znali náš doprovodný signál cccc).

Pro používání BKM existuje spousta vychytávek - třeba čínský nočník, speciální oblečení - nejčastěji tzv. rychloprdky. My jsme nic z toho neměli a obešli se bez toho, i když je pravda, že čurat jsem dávala z výšky a možná by čínský nočník nebyl špatný...

Více o bezplenkování je třeba v tomto hezkém článku, dále třeba na tomhle webu.

Ještě bych se mohla zmínit o našem přechodu na nočník. Nešlo mi o to naučit Petříka chodit na nočník co nejdřív. Někdo naučí dítě chodit na nočníček do 1 roku i bez BKM. Chtěla jsem to hlavně bez nátlaku. Takže: jak jsem už psala, u nás jsme čurali vždycky do kyblíčku na zemi nebo nočníku(do umyvadla nechtěl), samozřejmě v klubíčku se signálem. V 6 měsících Petřík hezky čural a kakal do nočníku. Když byl větší, někdy jsem ho na ten nočník posadila. Někdy nechtěl (do luku), tak jsem ho nadzvedla a držela, někdy pomohly moje ruce na ramenou - dotek. Pak pozvolna začal čurat se mnou za zády (v 10 měs.) a pak sám (v 11 měs.). Asi od 13 měs. si sám řekne KÁKA (tj. čurat i kakat - to nerozlišuje) a naučila jsem ho říct i HOTOVO (říká HOTO a poklepe na stehýnko rukou). Protože čekání při jeho kakání je někdy na dlouho :-).

A hodí se i při čurání, kolikrát není slyšet, že něco teče a ono už tam je...

Pokakanou plenku měl cca od 7mi měsíců co by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Což vůbec není špatné, rozhodně se snáz vynese nočník, než to smývat z plenky a ještě z dítěte.

Úplně bez plen na den (platí i na cesty, i na odpolední spánek) je od 19 měsíců a to bez nehod.

Druhý a třetí měsíc

V období druhého a třetího měsíce se děťátku významně rozvíjí zrak. Na začátku druhého měsíce mám poznámku, že Petřík čím dál lépe vidí - začíná pozorovat. V 5. týdnu navázal oční kontakt. Pro dítě je stále nejzajímavější obličej matky a dalších osob. Je dobré snažit se mluvit na dítě zblízka (v prvním měsíci vidí pouze do 30 cm), postupně je schopno zaostřit na vzdálenosti o něco delší.

 V tomto období se můžeme již těšit na oční kontakt miminka (Petřík udržel oční kontakt od 5 týdnů). Také na první úsměv! :-) U nás od šesti týdnů, kromě úsměvu dělal nejrůznější grimasy, také začal "houkat".

Je známo, že dítě v prvních měsících vnímá nejprve černobílou kombinaci. Světlé pastelové barvy vidí jen jako šedé. Brzy po černé a bílé se zaměří také na jasně červenou. To jsem věděla, proto jsem ukazovala jako první hračku ke stimulaci zraku medvídka pandu. Vůbec mne ale nenapadlo, že bych mohla spoustu černobílých věcí pro miminko k pozorování vyrobit úplně jednoduše sama. Nic jsem bohužel netušila ani o závěsech (mobilech), které dítě také pozoruje. První je právě černobílý Munari mobile. Opět musím zmínit úžasný článek paní Kataríny, ve kterém popisuje stimulační karty i černobílé závěsy, jsou zde návody na výrobu a odkazy ke stažení: http://www.montessoridoma.cz/?p=17147. Postupně se dostává i k mobilům v dalších barvách. Nad postýlku mě napadlo zavěsit Petříkovi lvíčka, protože měl výrazné oči a pusu, což odpovídá fascinaci obličejem. Také vím ze svého deníčku, že moje první oblíbená hračka měla žlutou barvu, tak jsem to zkusila. Petřík opravdu lvíčka pozoroval. Jen mě mrzí, že jsem neměla opravdový mobil, ale tenkrát jsem informace, které mám dnes ještě neměla. (více o mobilech také tady)

Po černobílém závěsu se nabízí děťátku mobil v základních barvách - červené, žluté a tmavě modré.

V tomto období jsme se snažili také každý den cvičit na bříšku - kojenec by měl posilovat zádové svaly a začít "pást koníčky".

Je neuvěřitelné, jaký pokrok během několika týdnů dítě udělá. Vyplatí se hodně zpívat, říkat říkanky a povídat si s ním. A sledovat pokroky dítěte :-), je to velká radost!

Dudlík

Ještě před narozením prvního děťátka jsem se rozhodla, že nechci, aby mělo dudlík. Největší problém s tím měla rodina, pro kterou miminko znamenalo nutně i nákup dudlíčků. Oznámila jsem to oběma stranám (rodičům a sourozencům mým i manželovým) ještě před porodem, abych jim ušetřila peníze a sobě vysvětlování, proč ten krásný dudlík od nich mimčo "nenosí". Jenže. Mamka začala s náznaky, které přešly v naléhání. Mí rodiče si se mnou o dudlíku několikrát povídali - jednou podpořeni i článkem z nějakého magazínu. Chápu jejich obavu, že kvůli matce, co se rozhodla dítěti odepřít základní část dětské výbavy, neuvidí své vnoučátko jinak, než s palcem v puse. Ujistila jsem je ale, že naše děťátko nenechám cucat si prsty a samozřejmě raději dudlík poskytnu. Ale nemyslím si, že k tomu dojde - což jak chápu, bylo na prvorodičku dost troufalé tvrzení. Manželova rodina nenaléhala, přesto se sympatiemi k dudlíkům také netajili. Při první návštěvě Petříka přivezl švagr mezi dárky pro miminko pro jistotu i několik dudlíků :-).

Takže proč jsem si řekla, že dudlík nepotřebujeme?

Dudlíky prý křiví zuby. Zubaři říkají, že kvůli častému dudlání mohou narůst zoubky křivě. Já i manžel jsme jako děti nosily rovnátka, takže se mi moc nechtělo zvyšovat šanci na křivé zuby ještě dudlíkem. Přesto tenhle důvod rozhodně nepatřil k těm hlavním (na trhu jsou dnes různé dudlíky - i schválené stomatologickou komorou, které údajně zoubky nekřiví, také se snadno udržují čisté).

V první řadě jsem se zamyslela nad tím, co takový dudlík děťátku přináší.

Potřeba sání je u kojenců známá. Tu jsem se rozhodla naplnit kojením. Kojení v prvních dnech může dudlík daný dítěti ještě v porodnici pěkně zkomplikovat. Později ale dudlík podaný kojenci může vést zase k vynechání některých kojení denně, což jsem taky nechtěla. Existuje rozdíl mezi kojením tzv. "kulturním" (častější v dnešní společnosti) a "ekologickým" (pro to jsem se rozhodla já a  jedním z doporučení ekologického kojení je nepoužívat vůbec dudlíky).

Dudlík ale přináší dítěti něco víc.

O potřebě rytmu, který dává kojenci jistotu jsem psala už tady. Pokud je děťátko nošeno (rozuměj v šátku, nosítku), je tato potřeba uspokojována zvenčí blízkou osobou (matkou). Pokud ne, musí být uspokojena jinak. (Miminko si pláčem řekne.)
Kolébky i kočárky rytmus zajistí, ale jen pokud jsou v pohybu. Dudlíkem se dítě uspokojí samo. Rytmus dudlání ho uklidní. Pro někoho je to možná fajn představa (Dám mimčo s dudlíkem do postýlky a mám klid).

Ale mně se nechtělo za 1. vychovávat "závisláčka" na dudlíku (A na čem ještě? Co je pravou příčinou toho, že někteří kuřáci si zapalují jednu od druhé?).

A za 2. už jsem se zmínila o kontaktním rodičovství, o potřebě matky (nošení, kojení...) v prvním roce života dítěte, takže dát dudlík a mít klid nebylo nic pro mne.

Navíc. Děti s dudlíkem později mluví. V knize Františka Synka Říkáme si s dětmi - Logopedické hříčky je v úvodní kapitole upozorňováno na to, že ovládnutí expresivního jazyka je pro dítě obtížný úkol. Ve výhodě jsou děti, které si zejména před spaním (v tu dobu jsou uvolněné), procvičují mluvidla a experimentují se zvuky. Proto vnímám dudlík jako bariéru při tvoření hlásek a slabik. Dítě si raději dudlá, i když s volnou pusinkou by procvičovalo hlasivky a mluvidla.

A jak to bylo v reálu? Potřebu sání jsme opravdu naplňovali kojením (za 1. měsíc přibral Petřík 1 kg). Potřebu rytmu, bezpečí a jistoty "v náručí". Přesto - když mu bylo 15 dní, kolem šesté, sedmé hodiny večer býval neklidný. Byl nakojený, přebalený, unavený a nechtěl se uklidnit ani ve vaku ani v kočárku. Nemohl usnout. Odolávala jsem asi 2 dny a dudlík nedala. Pak jsem si řekla, že se asi pletu a v tuhle podvečerní dobu začala dudlík dávat. Poprvé ho dostal v 17ti dnech. Moje pocity? Vzhledem k přesvědčení hrozné! Ududlal se a spokojeně usnul! Dudlík jsem vyndala (ve spánku ho nepotřebuje).

Vydrželo nám to přibližně měsíc. Pak naše dítě začalo dudlík plivat (i babičkám - juchů :-) ). Nedalo se přesvědčit, že mít v pusince gumu je fajn a kromě prsa už do pusy nic nedal. Často se pak různí lidé divili  - on nemá dudlík? Říkali jsme, že ho prostě nechce...

Výhody pro nás:

• Žádné odnaučování do dudlíku (někde probíhá i dost dramaticky).
• V pusince nic nepřekáželo - raný nástup řeči (1. slůvka bába, táta v 6 měsících, v 7. měsíci máma, děda, od 16 měsíců těžší trojslabičná slova - harmonika, balónek, polštář, pošťačka, pak zdrobněliny).
• Žádné hledání oblíbených (a ztracených) dudlíků (takových historek existuje hodně :-) ).

Nevím, jestli byla příčinou absence dudlíku, ale Petřík nebyl dítě, co vše musí ochutnat. Jeho první kontakt s novým předmětem (hračkou) nevedl nutně hned do pusy. Zkoumal jeho vlastnosti, ohmatával rukama. Pusou taky, samozřejmě u malého dítěte, ale míň, než jsem u kojence očekávala a než jsem ve svém okolí u dětí viděla.
Palec si nikdy necucal.
Neslintal.

Je možné, že ale prostě jen nebyl tolik orální typ a jiné naše dítě bude možná dudlík potřebovat. Uvidím, nechám se překvapit..

První období

I když by měl blog mapovat spíš současnost, neodolám nezmínit v kostce, co jsme zažili už dřív. Dneska bych chtěla zavzpomínat na Petříkovy první zkušenosti se světem. Článek o tzv. prvním období píše na mých oblíbených stránkách paní Katarína: http://www.montessoridoma.cz/?p=17114.

Pro mne bylo v prvním období důležité uvítání děťátka na svět. Tělesný kontakt od prvních okamžiků, protože dítě vnímá doteky, také vůně (nepoužívala jsem žádné voňavky). Hodně pro mě znamenalo nošení a zavinování (a samozřejmě také kojení). Vycházela jsem z toho, že novorozenec má kromě základních potřeb navíc potřebu rytmu a schránky.

Myslím, že v zavinovačce se miminko hezky uklidní. Vycházela jsem z knihy prof. MUDr. M. Velemínského, CSc. - 3x333 otázek pro dětského lékaře. O schránce zde píše a ukazuje i různé typy zavinovaček (třeba jak udělat schránku z osušky - jen okolo miminka). Měli jsme rychlozavinovačku. O schránce píše také

J. Prekopová. Postýlka je pro novorozené dítě velmi velký a neohraničený prostor (před tím bylo v bříšku ve velmi ohraničeném prostoru...). Kromě zavinovaček schránku miminku poskytne i šátek nebo vak při nošení.

Tím se dostávám k potřebě druhé - rytmu. Děťátko je zvyklé, že v maminčině bříšku bylo neustále pohupováno, nošeno. Člověk je podobně jako někteří jiní savci (opice, klokani...) nošenec. Dítěti přináší nošení pocit základní jistoty. O nošení existuje spousta článků - ať už na internetu (kontaktní rodičovství...), ve zmíněné knize od MUDr. Velemínského (úvod kap. 9.2 doporučuji přečíst) nebo v Konceptu kontinua J. Liedlofové.

Existují už i výzkumy, které potvrzují, že nošené děti se rychleji psychicky i fyzicky vyvíjí. Nošené děti mají prý jiný svalový tonus (uvolněný), posilují svaly, které neustále zapojují. Přitom se cítí bezpečně a dobře. Méně pláčou.

V knize Koncept kontinua se mi líbí myšlenka zapojení dítěte do života - chce se aktivně účastnit života kolem sebe. Očekává tělesný kontakt. Pokud ho matka (nebo blízká osoba) bere všude s sebou, je zapojeno do činností. Když dělá matka domácí práce apod., připravuje se na svůj život. Dítě potřebuje správný druh zážitků a pokud není nošeno, může docházet k frustraci (pokud není v kontaktu s aktivní osobou). Nejdříve dítě v náručí spokojeně usíná, čím je starší, tím více také pozoruje a učí se.

Moc ráda na procházky s Petříkem na břiše vzpomínám :-) Je úžasné cítit, jak je miminko spokojené a přitom moci dělat, co potřebuji a nejen "hlídat" děťátko...

První...

Po dlouhém zvažování jsem se rozhodla založit si blog.

 

Pro vzpomínku, co jsme kdy dělali, co nás bavilo, co jsme tvořili a vyráběli... Protože je toho čím dál víc a moje paměť je krátká. Psaný deník, který Petříkovi vedu nestačí, fotoknihám zase chybí obsáhlejší popis. Je to pro mě nové, uvidíme, jak mi to půjde :-).

 

 

 

Bude o mateřství a o tom, jak metodu Montessori praktikujeme u nás doma.