Dudlík

Ještě před narozením prvního děťátka jsem se rozhodla, že nechci, aby mělo dudlík. Největší problém s tím měla rodina, pro kterou miminko znamenalo nutně i nákup dudlíčků. Oznámila jsem to oběma stranám (rodičům a sourozencům mým i manželovým) ještě před porodem, abych jim ušetřila peníze a sobě vysvětlování, proč ten krásný dudlík od nich mimčo "nenosí". Jenže. Mamka začala s náznaky, které přešly v naléhání. Mí rodiče si se mnou o dudlíku několikrát povídali - jednou podpořeni i článkem z nějakého magazínu. Chápu jejich obavu, že kvůli matce, co se rozhodla dítěti odepřít základní část dětské výbavy, neuvidí své vnoučátko jinak, než s palcem v puse. Ujistila jsem je ale, že naše děťátko nenechám cucat si prsty a samozřejmě raději dudlík poskytnu. Ale nemyslím si, že k tomu dojde - což jak chápu, bylo na prvorodičku dost troufalé tvrzení. Manželova rodina nenaléhala, přesto se sympatiemi k dudlíkům také netajili. Při první návštěvě Petříka přivezl švagr mezi dárky pro miminko pro jistotu i několik dudlíků :-).

Takže proč jsem si řekla, že dudlík nepotřebujeme?

Dudlíky prý křiví zuby. Zubaři říkají, že kvůli častému dudlání mohou narůst zoubky křivě. Já i manžel jsme jako děti nosily rovnátka, takže se mi moc nechtělo zvyšovat šanci na křivé zuby ještě dudlíkem. Přesto tenhle důvod rozhodně nepatřil k těm hlavním (na trhu jsou dnes různé dudlíky - i schválené stomatologickou komorou, které údajně zoubky nekřiví, také se snadno udržují čisté).

V první řadě jsem se zamyslela nad tím, co takový dudlík děťátku přináší.

Potřeba sání je u kojenců známá. Tu jsem se rozhodla naplnit kojením. Kojení v prvních dnech může dudlík daný dítěti ještě v porodnici pěkně zkomplikovat. Později ale dudlík podaný kojenci může vést zase k vynechání některých kojení denně, což jsem taky nechtěla. Existuje rozdíl mezi kojením tzv. "kulturním" (častější v dnešní společnosti) a "ekologickým" (pro to jsem se rozhodla já a  jedním z doporučení ekologického kojení je nepoužívat vůbec dudlíky).

Dudlík ale přináší dítěti něco víc.

O potřebě rytmu, který dává kojenci jistotu jsem psala už tady. Pokud je děťátko nošeno (rozuměj v šátku, nosítku), je tato potřeba uspokojována zvenčí blízkou osobou (matkou). Pokud ne, musí být uspokojena jinak. (Miminko si pláčem řekne.)
Kolébky i kočárky rytmus zajistí, ale jen pokud jsou v pohybu. Dudlíkem se dítě uspokojí samo. Rytmus dudlání ho uklidní. Pro někoho je to možná fajn představa (Dám mimčo s dudlíkem do postýlky a mám klid).

Ale mně se nechtělo za 1. vychovávat "závisláčka" na dudlíku (A na čem ještě? Co je pravou příčinou toho, že někteří kuřáci si zapalují jednu od druhé?).

A za 2. už jsem se zmínila o kontaktním rodičovství, o potřebě matky (nošení, kojení...) v prvním roce života dítěte, takže dát dudlík a mít klid nebylo nic pro mne.

Navíc. Děti s dudlíkem později mluví. V knize Františka Synka Říkáme si s dětmi - Logopedické hříčky je v úvodní kapitole upozorňováno na to, že ovládnutí expresivního jazyka je pro dítě obtížný úkol. Ve výhodě jsou děti, které si zejména před spaním (v tu dobu jsou uvolněné), procvičují mluvidla a experimentují se zvuky. Proto vnímám dudlík jako bariéru při tvoření hlásek a slabik. Dítě si raději dudlá, i když s volnou pusinkou by procvičovalo hlasivky a mluvidla.

A jak to bylo v reálu? Potřebu sání jsme opravdu naplňovali kojením (za 1. měsíc přibral Petřík 1 kg). Potřebu rytmu, bezpečí a jistoty "v náručí". Přesto - když mu bylo 15 dní, kolem šesté, sedmé hodiny večer býval neklidný. Byl nakojený, přebalený, unavený a nechtěl se uklidnit ani ve vaku ani v kočárku. Nemohl usnout. Odolávala jsem asi 2 dny a dudlík nedala. Pak jsem si řekla, že se asi pletu a v tuhle podvečerní dobu začala dudlík dávat. Poprvé ho dostal v 17ti dnech. Moje pocity? Vzhledem k přesvědčení hrozné! Ududlal se a spokojeně usnul! Dudlík jsem vyndala (ve spánku ho nepotřebuje).

Vydrželo nám to přibližně měsíc. Pak naše dítě začalo dudlík plivat (i babičkám - juchů :-) ). Nedalo se přesvědčit, že mít v pusince gumu je fajn a kromě prsa už do pusy nic nedal. Často se pak různí lidé divili  - on nemá dudlík? Říkali jsme, že ho prostě nechce...

Výhody pro nás:

• Žádné odnaučování do dudlíku (někde probíhá i dost dramaticky).
• V pusince nic nepřekáželo - raný nástup řeči (1. slůvka bába, táta v 6 měsících, v 7. měsíci máma, děda, od 16 měsíců těžší trojslabičná slova - harmonika, balónek, polštář, pošťačka, pak zdrobněliny).
• Žádné hledání oblíbených (a ztracených) dudlíků (takových historek existuje hodně :-) ).

Nevím, jestli byla příčinou absence dudlíku, ale Petřík nebyl dítě, co vše musí ochutnat. Jeho první kontakt s novým předmětem (hračkou) nevedl nutně hned do pusy. Zkoumal jeho vlastnosti, ohmatával rukama. Pusou taky, samozřejmě u malého dítěte, ale míň, než jsem u kojence očekávala a než jsem ve svém okolí u dětí viděla.
Palec si nikdy necucal.
Neslintal.

Je možné, že ale prostě jen nebyl tolik orální typ a jiné naše dítě bude možná dudlík potřebovat. Uvidím, nechám se překvapit..